V pořadí již třetí básnická sbírka moravského básníka Stanislava Denka si stejně jako jeho předchozí texty pohrává s představou přechodu a přeměny jedné věty ve druhou, které splývají a přelévají se jako vlny. Stejně jako vlny se také slova rozpadají, stékají a naplavují se a vyplavují, strhávaná proudem, kdy jsou „jako slzy hnána větrem“, zatímco se na hladině zrcadlí modrající se duše. Tématem lakonických básní, majících občas až formu haiku (dle vlastních autorových slov: „Většinu obrazů opracuji až na samou dřeň, na hranici srozumitelnosti. Nevím, co tam ještě připsat. To podstatné tam je.“), jsou duchovní témata, často zobrazená na pozadí podzimu s tlejícím listím, vichřicí, mrazem a temnotou, nebo naopak žíznivého vysušujícího slunce:Z hloubky vážit tajemství
Života. Vodo, proč nejsi nachová.
Vůně s libostí semene.
Na loukách nebe