Nietzsche se také zaměřuje na přední francouzské, britské a italské kulturní vůdce, o nichž se domnívá, že vykazují podobné vlastnosti. Nietzsche chválí Caesara, Napoleona, Goetha, Thúkydida a sofisty jako silnější a zdravější než všichni tito prohlašovaní představitelé kulturní dekadence. Kniha popisuje Nietzscheho poslední a nejvýznamnější snahu jako přehodnocení všech hodnot a představuje perspektivu starověku, v níž Římané, byť pouze v oblasti literatury, vítězí nad starověkými Řeky. Knihu tvoří dvanáct oddílů.
Mnoho z Platónových teorií, zejména těch, které se týkají Bytí a Stávání, světa forem a omylnosti smyslů, Nietzsche odmítá. Přesněji řečeno, odmítá Platónovo stanovisko, že by člověk měl popřít smysly. To je známka osobní dekadence, která je v rozporu s Nietzscheho představami o lidské brilantnosti. Nietzsche používá termín „dekadence“ k popisu ztráty elánu a oslavy slabosti. Podle Nietzscheho, pokud člověk přijme nenávist k přírodě a následně nenávist ke smyslovému světu – světu živých – tím, že přijme nesmyslový, neměnný svět jako nadřazený a náš smyslový svět jako podřadný. Podle Nietzscheho by takovou víru zastával pouze slabý, nemocný nebo hanebný člověk.
Datum aktualizace
31. 10. 2023
Knihy a referenční materiály