Den se chýlil ke konci. Catherine se začala postupně probouzet. Jako vždy ji po desetiletích, co otevřela oči, zavanul do nosu pach sklepní vlhkosti. Moc jí to nevadilo, už si na to zvykla, ale vždycky si toho všimla, když se probudila. Bydlela v malé místnosti ve sklepě opuštěného domu. Předtím tam bydlel nějaký bezdomovec, takže v pokoji byl nějaký nábytek a stěny byly částečně pokryté starými, opotřebovanými tapetami, za kterými bylo občas slyšet šustění hmyzu. Kathryn se konečně probudila, protáhla se jako kočka a posadila se na matraci. Nevěděla, co má dělat, co má dnes dělat. Krvežíznivost, kterou občas mívala, ji teď příliš netrápila, koneckonců včera v noci byla na lovu a teď mohla několik dalších dní žít v klidu. Když se mírně otočila doleva, všimla si, že teď v místnosti není sama, nedaleko seděla kočka a upřeně se na Katherine dívala. Kateřina milovala kočky, víc než kohokoli jiného na tomto světě, věřila jim. V jejím životě jich bylo mnoho a její život se táhl už téměř pět set let. Catherine jim už dávno přestala dávat jména, protože když kočce dáte jméno, vytvoříte si k ní pouto a později by bylo těžší ho ztratit. Kočka se postavila na tlapky, natáhla ruku stejně jako před chvílí Catherine a přistoupila k ní. My dva jsme na tom stejně," řekla Catherine a také se postavila na nohy. Máme před sebou další den našeho života, pojďme, stmívá se. Je čas jít ven. A oba zamířili k východu.